Hildprandti na Blatné

"Přes překážky ke slávě" znělo hrdé heslo Hildprandtů z Ottenhausenu. První z tohoto rodu se na Blatné objevil Václav Hildprandt, který ji zakoupil v roce 1798. Na jeho počest se přejmenovala obec Nouzov na Václavov. První obtížná zkouška čekala na jeho syna Františka, který prošel celým obdobím napoleonských válek a snažil se ulehčit městu v těžké hospodářské situaci. Od roku 1798 leželo vojsko také v Blatné. Své kasárny se strážnicí, cvičištěm, skladištěm i střelnicí si vojáci zřídili v městské radnici. V reakci na kontinentální blokádu Anglie založil František v roce 1813 zámecký cukrovar, aby tak mohl rafinovat cukr z řepy. Ten ovšem nevynášel, a tak byl v roce 1885 Robertem Hildprandtem přestavěn na lihovar. František nechal postavit v roce 1818 novou školní budovu. Dbal i o vzdělání svého syna Ferdinanda, a proto pozval a finančně podporoval mladého Jana Evangelistu Purkyně. Výrazně se podepsal i na vzhledu zámeckého areálu, kde nejprve nechal zbourat západní stranu zámku, čímž vznikl průhled do parku. Ten přebudoval do dnešní podoby anglického parku s umělou jeskyní (1815).

Další z rodu Hildprandtů, který se výrazně zapsal nejen do dějin města, byl Robert Hildprandt. Ten se ještě před převzetím panství v roce 1848 účastnil revoluce v Praze na straně Čechů a dokonce byl velitelem národní gardy v Blatné. Krom své politické činnosti se i on pokusil zmodernizovat své sídlo, a tak v roce 1850 pozval Bernharda Gruebera, aby postavil neogotické jihovýchodní křídlo, navazující svým vzhledem na Rejtův palác.

Stejnou sounáležitost s městem projevil i jeho nástupce Ferdinand Hildprandt, který si uvědomoval důležitost železniční dopravy pro ekonomiku města. V roce 1899 se přičinil ke zřízení železnice Březnice-Blatná-Strakonice-Nepomuk a dlouhá léta byl předsedou železniční správní rady. Městu předal část zámeckého parku, dnes nazvaného Husovy sady a přispěl také na výstavbu nové měšťanské školy v letech 1902 až 1904. Právě on se postavil pro návrh Josefa Siblíka založit muzeum v Blatné. Během první světové války svůj postoj nezměnil a společně se svou manželkou Josefínou Thun Hohenstein pomáhali všemožnými prostředky městu i okolí.