Neoceněná hrdinství Blatenských

V roce 1618 přišla na Blatnou největší pohroma v podobě třicetileté války. Jelikož byl Václav z Rozdražova katolík a císařský rada, uprchl bez otálení před Mansfeldovým vojskem do Prahy i s celou rodinou. Zde se dovolával práva, ale marně. Takto byli Blatenští odkázáni sami na sebe. Když obsadilo stavovské vojsko zámek, vyslali Blatenští své posly do Plzně pro pomoc. Císařské vojáky schovali ve svých domech, a poté vylákali Mansfeldovu posádku do ulic města, kde je ze zálohy přepadli. K tomuto vítěznému střetu se váže legenda, že někteří ze zajatců byli topeni v rybníku Topič nebo že jim při útěku měla uvíznout řiť v rybníku Řitovíz, avšak oba názvy jsou známy již z dřívější doby z roku 1598 a nemají žádný vztah k této válce. Dalším tažením vojsk císařských nebo českých stavů již Blatenští nedokázali zabránit, ale podařilo se jim ochránit alespoň svůj kostel.

Po bitvě bělohorské v roce 1621 odeslal Václav z Rozdražova svou rodinu do Blatné. On sám se již nikdy nevrátil a zemřel v roce 1625 v Pumstorfu. Jeho nástupcem se stal syn František Ignác z Rozdražova, který měl ještě ochutnat strasti války přímo v Blatné. Roku 1648 jej jako zajatce odvedlo švédské vojsko do Horšova Týna. Ačkoliv byli Blatenští již vyčerpaní, sesbírali zbylé peníze, za které mladého pána vykoupili. Ten se jim posléze neodvděčil dobře. Během selského povstání roku 1680 žádali Blatenští měšťané svého pána o potvrzení starších privilegií, avšak ten s tímto krokem otálel. Teprve na přímluvy děkana a hejtmana jim osvědčení vydal a císař Leopold všechna privilegia znovu potvrdil. Obdobně reagoval na žádost o udělení třetího jarmarku, který se Blatenským podařilo získat až v roce 1688. František Ignác zemřel v Blatné roku 1691 a s ním skončil celý jeho rod, jehož příslušníci jsou pochováni v kostele Nanebevzetí Panny Marie.